Neprístupný dokument, nutné prihlásenie
Input:

Cestovní náhrada zaměstnanci u cesty mezi pravidelným pracovištěm a jiným místem výkonu práce

11.6.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Cestovní náhrada zaměstnanci u cesty mezi pravidelným pracovištěm a jiným místem výkonu práce

Jaroslava Pfeilerová 

Informácie platné podľa legislatívy v ČR!


Prosím o vyjasnění uznatelnosti daňových nákladů v podobě cestovních nákladů zaměstnanci, který používá soukromé vozidlo pro služební účely.

Zaměstnanec koná dva typy cest:

1. cesta soukromým vozem mezi pravidelným pracovištěm a jiným místem výkonu práce,

2. cesta soukromým vozem z domova do jiného místa výkonu práce.

Je v obou případech náhrada za použití služebního vozidla daňově uznatelná pro zaměstnavatele a pro zaměstnance osvobozená od daně z příjmů fyzických osob?

Odpověď

Z daňového hlediska je potřebné posoudit daňové dopady na straně zaměstnance i na straně zaměstnavatele podle následujících ustanovení zákona o daních z příjmů (ZDP).

  • V souladu s ust. § 6 odst. 7 písm. a) ZDP se za příjmy ze závislé činnosti nepovažují a předmětem daně nejsou náhrady cestovních výdajů poskytované zaměstnancům v souvislosti s výkonem závislé činnosti do výše stanovené nebo umožněné zvláštním právním předpisem (zde je uveden odkaz na část sedmou hlavu III. zákoníku práce, která upravuje cestovní náhrady pro nepodnikatelskou sféru). Nadlimitní částky podléhají dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.

  • Zaměstnavatel poskytuje zaměstnancům cestovní náhrady v případech vyjmenovaných v ust. § 152 ZP, zákoníku práce. např. při pracovní cestě, při cestě mimo pravidelné pracoviště, při přeložení apod. Zaměstnavatel v podnikatelské sféře může poskytovat i nadlimitní plnění. Tyto náhrady jsou v souladu s ust. § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP v plné výši posouzeny jako daňově uznatelné náklady.

Cestovní náhrady podle zákoníku práce jsou zaměstnanci poskytovány v případech taxativně vymezených v ust. § 152 ZP.

Pro účely poskytování cestovních náhrad je potřební v první řadě přesně odlišit termín „místo výkonu práce” a termín „pravidelné pracoviště”. Abych mohla konkrétně odpovědět, musela bych znát, jak jsou tato místa v pracovní smlouvě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednána.

Obecně mohu uvést: Pro správné posouzení náhrad spojených s cestami uvedenými v dotazu je potřebné vycházet z následujících skutečností:

  • Zaměstnanec má v souladu s ust. § 152 zákoníku práce nárok na cestovní náhrady při pracovní cestě (§ 42 ZP), ale také při cestě mimo pravidelné pracoviště (§ 34a ZP).

  • Zaměstnanec nemá nárok na cestovní náhrady při „cestě do práce” (tj. do místa výkonu práce, resp. do místa pravidelného pracoviště). Pokud mu zaměstnavatel tyto výdaje uhradí, jedná se o zdanitelný příjem zaměstnance.

V souladu s ust. § 42 ZP se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zmíněné „místo výkonu práce” je podle ust. § 34 odst. 1 písm. b) ZP jednou z povinných náležitostí pracovní smlouvy. Jedná se o místo, ve kterém zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonává sjednanou práci. Tímto místem může být konkrétní adresa (např. sídlo zaměstnavatele), ale jako místo výkonu práce lze sjednat také širší území (např. Česká republika) nebo více míst.

Poznámka:

V dotazu používáte termín „jiné místo výkonu práce”. Zákoník práce však vymezuje pouze „místo výkonu práce” a „místo pravidelného pracoviště”.

Pravidelné pracoviště je termín, který se používá výhradně pro účely poskytování cestovních náhrad. Související podmínky jsou obsaženy   v ustanovení § 34a ZP. Není-li v pracovní smlouvě pravidelné pracoviště dohodnuto, stává se pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě podle ust. § 34 ZP. Při cestách mimo pravidelné pracoviště vzniká zaměstnanci nárok na cestovní náhrady. Pravidelné pracoviště pro účely poskytování cestovních náhrad nemůže být sjednáno v širším rozsahu, než je jedna obec. V případě, že v pracovní smlouvě není sjednáno pravidelné pracoviště a místo výkonu práce je sjednáno v širším rozsahu než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance (pravidelné pracoviště vznikne fikcí).

Příklad

Zaměstnanec má v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce „Plzeň” a současně také pravidelné pracoviště v sídle zaměstnavatele „Plzeň, Mánesova 13”. Na základě ujednání v pracovní smlouvě (sjednání místa pravidelného pracoviště v sídle zaměstnavatele), má zaměstnanec nárok na cestovní náhrady při všech cestách vykonaných z pracovních důvodů s výjimkou cest do místa pravidelného pracoviště (Plzeň, Mánesova 13).

V dotazu se dotazujete na cestu mezi „pravidelným pracovištěm a „jiným místem výkonu práce”. Pokud budu předpokládat, že „jiné místo výkonu práce” je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě podle ust. § 34 ZP, mohu uvést následující:

  • Pokud je sjednáno jedno místo výkonu práce, nemůže cesta mezi těmito místy nastat, protože pravidelné pracoviště může být sjednáno v rámci místa výkonu práce.

  • Pokud však bylo sjednáno více míst výkonu práce (např. více obcí) a současně jedno pravidelné pracoviště (v jedné obci), je cesta z obce, ve které je sjednáno pravidelné pracoviště do jiné obce (obsažené v místu výkonu práce) cesta s nárokem na cestovní náhrady. Jedná se o daňově uznatelný náklad zaměstnavatele v souladu s ust. § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP.

Pokud správně vymezíte místo výkonu práce a místo pravidelného pracoviště (viz výše uvedené informace), potom bez problémů rozlišíte cestu zaměstnance „do práce” bez nároku na cestovní náhrady a pracovní cesty (resp. cesty mimo pravidelné pracoviště), kdy zaměstnanec nárok na cestovní náhrady má (včetně daňových dopadů).