dnes je 19.11.2019
Input:

Prokazování nároku na odpočet úroků z hypotečního úvěru - judikát

4.11.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Prokazování nároku na odpočet úroků z hypotečního úvěru – judikát

Ing. Jiří Šperl

Informácie platné podľa legislatívy v ČR!

Pokud podává poplatník – fyzická osoba přiznání k dani z příjmů samostatně a uplatňuje některou z položek nezdanitelné části daně, není nijak výjimečné, že správce daně následně požaduje k doložení oprávněnosti uplatněné částky předložení dalších dokladů a důkazních prostředků. V daném případě se jednalo o úroky z hypotečního úvěru, kdy byla mimo jiné řešena otázka, zda rozsah dokumentů předkládaných zaměstnancem zaměstnavateli pro prokázání nároku na uplatnění úroků z hypotečního úvěru stanovená v § 38l ZDP, zákona o daních z příjmů, je aplikovatelná i na osoby podávající daňové přiznání a dále se jednalo o posouzení určitosti výzvy správce daně. Fyzická osoba uplatnila v daňovém přiznání jako odčitatelnou položku od základu daně úroky z hypotečního úvěru a k přiznání doložila smlouvou o úvěru, potvrzením Hypoteční banky, a. s., o částce úroků zaplacených v uplynulém kalendářním roce, a listem vlastnictví ohledně nemovitosti, na níž byl hypoteční úvěr poskytnut. Správce daně ji vyzval k prokázání, že úvěr byl použit na účely stanovené zákonem o daních z příjmů. Na výzvu fyzická osoba odkázala na již předložené doklady a na základě toho správce daně nárok na odpočet úroků neuznal. Odvolání odvolací orgán částečně vyhověl a uznal část úroků použitých na rekonstrukci.

Žalobu proti rozhodnutí o odvolání Krajský soud zamítl.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 103/2018 - 41 ze dne 6. září 2019, publikovaného na www.nssoud.cz

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud ze soudního spisu ověřil, že žaloba obsahuje následující námitky:
(1) postup správce daně a žalovaného, kteří činí rozdíly mezi daňovými subjekty podávajícími daňové přiznání prostřednictvím svého zaměstnavatele oproti subjektům, kteří jej podávají samostatně, představuje neodůvodněné zvýhodnění jedné skupiny daňových poplatníků;

(2) z úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a bankou je patrné, že doplňková část úvěru byla poskytnuta pro bytové potřeby, a proto závěr žalovaného, který tvrdí opak, je nesprávný;

(3) stěžovatelka oprávněnost čerpání úvěrových prostředků prokázala již bance, jelikož v opačném případě by jí banka nevydala potvrzení o celkové výši úroků jako položce snižující základ daně dle § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů, a

(4) stěžovatelka předložením zákonem požadovaných písemností unesla své důkazní břemeno, a proto bylo na správci daně a žalovaném, aby tyto dokumenty zpochybnili.

Napadený rozsudek obsahuje pouze vypořádání námitky týkající se rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Krajský soud k této námitce uvedl, že výzva správce daně i přes jistou obecnost odpovídala na otázku, jakou konkrétní okolnost nemá správce daně za prokázanou, a obsahovala také informaci o tom, jakými důkazními prostředky může stěžovatelka pochybnosti správce daně odstranit.

Ke zbylým žalobním námitkám se však krajský soud nevyjádřil, což představuje zásadní pochybení, které způsobuje nezákonnost napadeného rozsudku.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že správce daně ve výzvě naznačil svoje pochybnosti. Nevysvětlil však, z jakého důvodu mu tyto pochybnosti vznikly a v čem konkrétně spočívají (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2016, č. j. 8 Afs 76/2015 – 58). Ve výzvě je pouze uvedeno, že součástí spisového materiálu nejsou veškeré podklady prokazující oprávněnost nároku na snížení základu daně. Správce daně však nerozvádí, proč stěžovatelkou předložené podklady považuje za nedostatečné. Stejně tak z obecného požadavku správce daně, aby stěžovatelka doložila „doklady prokazující účel čerpání části úvěru označenou jako doplňková část” není zřejmé, jaké doklady by pochybnosti správce daně odstranily. Z výše uvedených důvodů má kasační soud (oproti krajskému soudu) za to, že výzva nebyla dostatečně určitá, aby umožnila stěžovatelce odstranit pochybnosti správce daně.

Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že i v případě, kdy podává daňové přiznání samostatně, stačí k prokázání nároku na odečet daně předložit dokumenty podle § 38l zákona o daních z příjmů. Krajský soud jí oponoval s tím, že uvedené ustanovení se aplikuje výlučně na doklady, které předkládají zaměstnanci svému zaměstnavateli jako plátci daně. Tato argumentace není podle kasačního soudu udržitelná. Naopak je třeba dát za pravdu stěžovatelce, že není možné bezdůvodně zvýhodnit jednu skupinu daňových poplatníků (zde zaměstnanců), kterým by byl stanoven konkrétní rozsah předkládaných dokumentů, jimiž by prima facie doložili vznik práva na uplatnění odpočtu úroků z hypotečního úvěru, oproti poplatníkům, kteří si sami podávají daňové přiznání a přímo prokazují vznik uvedeného oprávnění správci daně. Je sice pravdou, že čistě z gramatického úhlu pohledu a za pomoci argumentu a rubrica zmíněné ustanovení vskutku míří především na daňové poplatníky a rozsah dokladů poskytovaných zaměstnavateli – plátci daně. Tento ryze gramatický výklad je však nutno korigovat použitím pravidla zákazu diskriminace mezi daňovými poplatníky, kterým náleží rovná procesní práva (§ 6 odst. 1 DŘ, daňového řádu).

Kasační soud proto odchylně od závěru krajského soudu uvádí, že v případě stěžovatelky postačovalo, aby oprávněnost nároku na odečet úroků z hypotečního úvěru doložila dokumenty, které vyžaduje § 38l ZDP, zákona o daních z příjmů. To ovšem nevylučuje, pokud by i po předložení těchto důkazů správci daně vznikly pochybnosti o oprávněnosti tohoto nároku, aby konkrétními výhradami kvalifikovaně zpochybnil skutečnosti prokazované stěžovatelkou a sdělil jí, jak je možné jeho pochybnosti odstranit.

Komentář

Mimo žalobních důvodů nevypořádaných Krajským soudem, o kterých musí rozhodnout v dalším řízení, je zcela zřejmé, že dle Nejvyššího správního soudu je nutno vycházet ze zásady zákazu diskriminace, a po poplatnících jak prokazujících nárok na odpočet úroků z hypotéčního úvěru, tak i podávajících přiznání, požadovat stejný rozsah předkládaných dokumentů a bez řádného důvodu nerozšiřovat důkazní břemeno osob podávajících samostatně daňové přiznání. Není důvod, aby se tato zásada neuplatnila i na další položky nezdanitelné části základu daně, slev na dani atd.

To samozřejmě nijak nenarušuje oprávnění správce daně vyžadovat po poplatníkovi v případě pochybností prokázání nároku na nezdanitelnou část základu daně. Toto oprávnění ale může správce daně uplatnit pouze tehdy, pokud skutečně existují reálné důvody či indicie, které má správce daně k dispozici, a které jsou způsobilé vzbudit oprávněné pochybnosti o oprávněnosti uplatněného nároku. Ve výzvě pak správce daně musí specifikovat konkrétní výhrady tak, aby bylo zřejmé, na jakých konkrétních skutečnostech jsou pochybnosti založeny a jak lze tyto pochybnosti vyvrátit. Pouhé vršení důkazních prostředků a listin bez toho, že jich bylo potřeba k vyvracení konkrétních kvalifikovaně vyjádřených pochybností, však je již mimo rozsah pravomocí svěřených správci daně.